Galerie úspěchů2. místo
Olympiáda v německém jazyce (kat. III)
3. místo
Olympiáda v německém jazyce (kat. III)
1. místo
Geografická olympiáda (kat. D)
2. místo
Geografická olympiáda (kat. D)
2. místo
Geografická olympiáda (kat. C)
1. místo
Geografická olympiáda (kat. B)
3. místo
Geografická olympiáda (kat. B)
1. místo
Olympiáda v německém jazyce (kat. I.)
Fyziklání
1. místo
Olympiáda v anglickém jazyce (kat. G)
Aktuality / Dějepis
21. 7. 2026Jak jsem potkal dějiny 7 - aneb ještě jednou o mašinkách...
V minulém článku jsem se vydal po železniční trati, jejíž stopy jsou v místní krajině stále patrné. Dnes však půjdeme hledat dráhu, která zmizela mnohem víc, i když pozorný pozorovatel, jakým jsi nepochybně i Ty, můj osvědčený - a dalo by se říci - ano! vlastně jediný dobrý čtenáři :) - by si jistých stop všiml. On se totiž tady ma severu Polska, jen pár kilometrů od pobřeží Puckého zálivu, se dodnes vine nenápadný náspem lemovaný pás, po kterém dnes jezdí cyklisté místo vlaků. Je to pozůstatek trati Swarzewo – Krokowa, jedné z mnoha lokálních drah, které na přelomu 19. a 20. století prorostly pruským venkovem a jejichž osud dnes připomínají už jen staré fotografie, torza nádražních budov a vzpomínky pamětníků.
Zkusme to začít pohádkově… bylo nebylo, dávno tomu… putujeme proti proudu času kamsi do konce XIX. století. Ocitáme se tedy v zemi, jejíž název zní… Prusko. Moment… Prusko - vždyť jsme přece v Polsku??? Čáry... máry... fuk!!! No opravdu jsme, nezapomínejme, že je konec 19. století a Polsko od konce 18. století není! Kus je ruský, kus náleží Rakousku-Uhersku a kus... ano, nacházíme se v Prusku. O něm se zpravidla učíme jako o silně militarizované zemi, což je pravda, ale nikoliv úplná. Ona tato součást dost mladého německého císařství se dá popisovat i jako ekonomicky prosperující země, která si uvědomuje význam mnoha dobových moderních technologií... a k nim náležela i doprava, zejména pak železniční.
Tudíž jsme udeřili hřebíček do hlavičky a můžeme pokračovat... v pohádce by bylo vhodné nechat přiletět draka, jehož dietní stravovací návyky vyžadovaly výhradně čerstvé a libové princezny... tady tu možnost musíme nahradit železnou potvorou zvanou parní železnice, která princezny až tak moc nepapá... ale zato se v království (nejen) pruském objevuje čím dál tím častěji. Jak praví moudrá stařenka Wikipedie - konec 19. století byl pro venkovské oblasti tehdejšího Pruska obdobím horečné výstavby lokálních drah. Panství, statky a menší města, ležící mimo hlavní železniční tahy, si čím dál hlasitěji žádala napojení na síť – ať už kvůli přepravě zemědělských produktů, nebo kvůli osobní dopravě. Kašubské pobřeží s centrem v Krokowé (německy Krockow), sídle starého šlechtického rodu von Krockowů, na tom nebylo jinak.
Řešením se stala odbočná trať od stanice Swarzewo (Schwarzau) na hlavní trati vedoucí podél Puckého zálivu, směřující do vnitrozemí právě do Krokowé. Stavba byla dokončena na přelomu let 1902 a 1903 a 26. září 1903 byl na necelých osmnácti kilometrech dlouhé trati (17,404 km) zahájen pravidelný osobní i nákladní provoz s normálním rozchodem 1435 mm.
Trať vedla z stanice Swarzewo přes zastávky Łebcz, Starzyński Dwór, Radoszewo, Kłanino a Sławoszyno až do koncové stanice Krokowa. Za Łebczem trasa mírně zatáčela doleva, mezi Łebczem a Starzyńskim Dworem pak provádí ostrý devadesátistupňový obrat – stopy po tomto výrazném zákrutu jsou v terénu patrné dodnes.
1901 – 1922
Rozkaz tedy zněl jasně - trať měla vést od velkých stanic Reda a Puck až do Krokowé. Vznikla poněkud nepohádková akciová společnost Kleinbahn-Aktiengesellschaft Putzig – Krockow (Puck - Krokowa), jejímiž akcionáři byl stát, region Západní Prusko, okres Puck, zástupci stavební firmy Lenz & Co a také hrabata von Krockow. Zpočátku se uvažovalo o prodloužení dráhy až do Żarnowce (tem už to známe, že?) a do Odargowa, ale vzhledem k finančním nákladům společnost tyto plány opustila.
Po první světové válce a vzniku tzv. polského koridoru se celá tato oblast ocitla na území druhé Polské republiky. Provoz na trati ale nebyl nepřetržitý: 15. října 1921 byla dráha pro
veškerý provoz - osobní i nákladní - uzavřena. Důvodem se stal nedostatek uhlí, které bylo pro parní lokomotivy nezbytné... ano, tady by se nějaký vícehlavý drak schopný topit pod kotlem tehdejší mašinky docela hodil... jenže kde vzít draka, že? A tak místo jízdy vlakem se připravte na kodrcavé silnice.
Roku 1921 byla doprava na úseku Puck – Krokowa na půl roku přerušena. Souviselo to s výstavbou železniční tratě na Helskou kosu, otevřené v roce 1922. Ve stejné době zanikla společnost Kleinbahn-Aktiengesellschaft Putzig–Krockow. Státní akcionář již neměl zájem o zahraniční železnici, samosprávné subjekty po změnách hranic přestaly v původní podobě existovat a soukromí investoři nebyli schopni nést finanční zátěž sami.
K obnovení provozu došlo o necelý rok později, 1. června 1922, kdy PKP (Polskie Koleje Państwowe) trať znovu otevřely a zavedly na ní pravidelnou osobní i nákladní dopravu.
1922-1945
Dne 1. dubna 1922 přešla trať pod správu Polských státních drah (PKP). Převzetí přineslo mimo jiné lepší návaznost ve stanici Puck na vlaky směřující do Helu a Gdaňsku.
V meziválečných jízdních řádech figurovala trať pod různými čísly tratí a linek – Puck – Krokowa byla v polovině 20. let vedena jako linka „8a", ve 30. letech pak jako součást širší linky Gdynia – Reda – Puck – Hel/Krokowa, později znovu samostatně jako linka „135". Za druhé světové války, kdy území opět připadlo Německu, byla trať součástí německého jízdního řádu pod označením Gotenhafen – Neustadt (Westpr) und Rheda – Putzig – Hela/Krockow.
Krása, že? Ale začíná to být trochu jednotvárné. Nedala by se do toho příběhu vnést nějaká napínavá událost? Ale tak jo... bude železniční katastrofa... ideálně astronomických rozměrů! Dne 6. září 1929 došlo na trati k nehodě. Osobní vlak z Pucku do Krokowé vykolejil několik set metrů před konečnou stanicí. Skvěle! Poteče krev... no, trošku jo. Jediným zraněným byl totiž poštovní průvodčí, který utrpěl lehká poranění...
Hm, to bylo velmi dramatické...
Ale no tak... chceš-li drama, přečti si v Bibli Apokalypsu čili Zjevení sv. Jana, to Tě snad uspokojí...
V roce 1929 prošla trať generální opravou. Byly při ní použity kolejnice získané ze zrušených tratí, tedy díly vyrobené již na konci 19. století. Ale držely a to je hlavní. V letech 1936 až 1937 byl opraven most přes řeku Płutnici.
V září 1939 vypukla 2. světová válka a místní dráha... 27. září 1939 přešla trať pod správu Deutsche Reichsbahn. Během druhé světové války neutrpěla vážnější škody, pokud za škodu nebudeme počítat to, že došlo ke zrušení výtopny v Krokowé. Proč? Nevím, nezjistil jsem. Jedinou významnější změnou v kolejovém uspořádání bylo vybudování vlečky k hospodářství v Kłaninu.
1945-1989-2005
Po roce 1945 byla trať začleněna zpět do sítě PKP a zůstala klíčovým spojením pro obyvatele Krokowé a okolních vesnic s přístavním městem Puck a dál s Gdyní. Padesátá a šedesátá léta představovala pro lokálku období největšího významu – v jízdních řádech figurovala prakticky nepřetržitě jako linka Puck – Swarzewo – Krokowa. Však tu také denně jezdily až tři vlaky!!!
Změnilo se něco? Ale ano, pomalu mizely parní mašinky, místo nich se začaly objevovat motoráčky. Aby byla cesta pro cestující atraktivnější, začínaly vlaky do Krokowé již v Redě, kde bylo možné přestoupit na vlaky rychlé městské železnice SKM směřující do Trojměstí (Gdaňsk - Gdyně - Sopot) a Wejherowa.
Se sedmdesátými léty však přišel soumrak. Pružnější a levnější autobusová doprava začala železnici na kratších lokálních tratích silně konkurovat. V roce 1979 byl provoz na úseku Puck – Krokowa podruhé v historii trati pozastaven; vlaky se do Krokowé vrátily až v květnu 1983, těsně předtím byla trať naposledy modernizována.
Oživení ale bylo jen dočasné, jelikož 29. května 1989 byla na trati zastavena osobní doprava, o necelé dva roky později, k 1. lednu 1991, skončila i doprava nákladní. Z dráhy se tak na více než na deset let stal sirotek, jen s výjimkou krátké epizody v letech 2001–2002, kdy tudy jezdily turistické drezíny.
Definitivní tečku za existencí dráhy znamenal rok 2005. Na podzim toho roku, 17. října, začala fyzická demontáž kolejí, práce postupovaly od Krokowé směrem ke stanici Starzyński Dwór a byly dokončeny koncem listopadu. V prosinci téhož roku zmizely koleje i na zbývajícím úseku Swarzewo – Starzyński Dwór. Úsek mezi Starzyńským Dworem a Radoszewem byl přitom již dříve, po poškození náspu, fakticky neprůjezdný.
Současnost
Osud opuštěného železničního tělesa nakonec dopadl vcelku šťastně. V roce 2011 byl bývalý drážní násep oficiálně přeměněn na cyklostezku, která dodnes spojuje Krokowou se Swarzewem u Puckého zálivu. Trasa je tudíž vedená mimo silniční provoz, vede po dobrém asfaltovém povrchu (částečně obnoveném v roce 2019) a díky mírnému stoupání a dlouhým rovným úsekům patří k oblíbeným cyklistickým výletům v této části Kašub.
Jednoduše řečeno - i já, i když jsem již poněkud věkovitý cyklista, jsem tu projížděl bez větší námahy.
Klidně si to zkus taky, ostatně v bývalém statku v Klaninu najdeš zajímavé muzeum, kde si můžeš okouknout jiné železné potvory - třeba německý Panzerkampfwagen V Panther (Sd.Kfz. 171)...
Zůstalo ještě něco?
Ano, v Krokowé stojí jako jediná dodnes bývalá nádražní budova v Krokowé a připomíná, že tudy kdysi vedla železnice.
I když, milý mono-bi-tri-tetracyklisto (vím já, kolik kol má Tvůj velocipéd???), můžeš udělat ještě něco... šlápni lehce do pedálů a pomocí kouzelné formule „šš-ššš-ššš čuf-čuf-čuf čuch-čuch-čuchčuk-čuk-čuk klapity-klap, klapity-klap rachoty-rach, rachoty-rach ta-dam, ta-dam pšššš! syk! fííí!húúúú! túúút! pfuk-pfuk-pfuk“ možná nějakou dávnou mašinku přivoláš...
Zdroje:
https://pl.wikipedia.org/wiki/Linia_kolejowa_nr_263
Obrázky:
https://www.bazakolejowa.pl/index.php?dzial=linie&id=126&okno=galeria
https://en.wikipedia.org/wiki/Krokowa_railway_station
20. 7. 2026Jak jsem potkal dějiny 6 - aneb o čem psát, když jste z ajznboňácké rodiny
Dobrý den, můj spanilomyslný čtenáři (omlouvám se za genderovou nevyváženost oslovení, ale zatím mě lepší nenapadlo...) , o čem bude dnešní pokec? A jen malá kontrolní otázka - kdo nebo co je ajznbón? Inu - železnice/železničář...
Když k tomu připočteme skutečnost, že v době psaní jsem se pořád vyskytoval na severu Polska... a občas jezdil nakoupit do sousední obce Choczewo... a na trase přejížděl železniční přejezd, kde bylo patrné, že tudy vlak už dlouho nejel... náhle se tu zjevilo nové téma... A netrvalo dlouho... a vydali jsme se na kolech do tankového muzea v Klaninu... a trasa z obce Krokowa do cíle vedla po trase, která neklamně signalizovala, že tudy kdysi projížděly vlaky... téma bylo na světě.
Trať do nikam: historie železnice č. 230 Wejherowo – Garczegorze
Kousek od mé dovolenkové destinace prochází krajinou zapomenutá trať s docela dramatickým osudem. Šedesát tři kilometrů dlouhá dráha č. 230 spojující Wejherowo s Garczegorzem prošla rozdělením státní německo-polskou hranicí, náhlým rozmachem kvůli jaderné elektrárně i stejně náhlým pádem – a dnes se čeká, zda ji k životu nevrátí právě stavba jiné jaderné elektrárny.
Stavba po etapách: Lenz & Co a berlínský kapitál
Na počátku stálo, stejně jako u mnoha pruských lokálek, konsorcium soukromých investorů. Realizaci projektu měla na starosti berlínská firma Lenz & Co, která pro správu potřebného kapitálu založila dvě samostatné akciové společnosti – Kleinbahn Neustadt-Prüssau a Kleinbahn Chottschow-Garzigar.
Trať nevznikla najednou, ale ve třech na sebe navazujících etapách: 25. listopadu 1902 byl otevřen první úsek z Wejherowa do Prusewa (Prüssau), 18. září 1905 byl provoz prodloužen z Prusewa do Choczewa (Chottschow) a konečně 7. května 1910 byla dokončena poslední část trasy z Choczewa do Garczegorza (Garzigar), čímž dráha dosáhla své konečné délky 63 kilometrů.
Šlo tedy o typickou venkovskou lokálku, obsluhující řídce osídlené kašubské příhraničí, bez ambice stát se důležitým tranzitním tahem.
Meziválečná léta: trať rozťatá hranicí
Nejneobvyklejší kapitolu v historii dráhy č. 230 přinesla první světová válka a versailleské uspořádání hranic. Mezi lety 1920 a 1939 procházela tratí polsko-německá státní hranice, vedená po řece Redě. Jedna trať se tak fakticky rozpadla na dvě zcela nezávislá provozní
ramena: polský úsek Wejherowo – Zamostne na jedné straně hranice a německý úsek Rybno – Garczegorze na straně druhé. Cestující, kteří chtěli projet z jednoho konce trati na druhý, museli hranici překonat jinak než vlakem – oba úseky totiž neměly společný provoz.
Tento stav trval až do vypuknutí druhé světové války, kdy německá okupace celé území opět sjednotila pod jednu správu.
Poválečná léta: nenápadná lokálka bez velkého významu
Po roce 1945 se trať stala součástí sítě PKP (Polskie linie kolejowe) a po většinu poválečné éry si udržovala ryze lokální charakter – sloužila k dopravě obyvatel menších obcí podél trasy (Rybno Kaszubskie, Gniewino, Choczewo) a neměla větší význam v dálkové ani nákladní dopravě. Krátké nástupiště na jednotlivých stanicích a zastávkách stačila kapacita pro dva osobní vozy, dráha nikdy nepotřebovala rozsáhlejší infrastrukturu a strojvedoucí na ní podle vzpomínek pamětníků z řad železničářů znali důvěrně každý detail trasy.
Nečekaný rozmach: jaderná elektrárna v Żarnowci
Zlomový moment přišel paradoxně až v 80. letech 20. století, v souvislosti s výstavbou jaderné elektrárny Żarnowiec, která měla ležet nedaleko trasy. V březnu 1982 začala stavba elektrárny a pro její zásobování i dopravu zaměstnanců bylo potřeba spolehlivé železniční
spojení – místní silnice tehdejším nárokům nevyhovovaly. Proto vznikla nová odbočná trať č. 230A ze stanice Rybno Kaszubskie do stanice Żarnowiec Elektrownia Jądrowa, dlouhá jen něco přes 10 kilometrů, otevřená v roce 1986. Zároveň byl v roce 1986 zelektrifikován hlavní úsek Wejherowo – Rybno Kaszubskie a na trať nasadily elektrické jednotky Rychlé městské dráhy Trojměstí (SKM), které dopravovaly zaměstnance stavby elektrárny. Podél trati vyrostla rozsáhlá stavební infrastruktura – stanice pro elektrárnu měla dokonce dlouhé zakřivené nástupiště s lávkou.
Bylo to poprvé a naposledy v historii dráhy, kdy dostala význam přesahující rámec obyčejné venkovské lokálky.
Zastavená stavba, zastavený provoz
Rozmach ale netrval dlouho. Po sérii protestů a referend, které zmiňuju jinde, bylo rozhodnutí o stavbě jaderné elektrárny Żarnowiec v roce 1990 zrušeno – dokončena nebyla nikdy. Bez elektrárny ztratila i nově vybudovaná odbočka a elektrifikovaný úsek svůj smysl. Osobní doprava na trati č. 230 i na odbočce č. 230A byla zastavena 31. května 1992 (podle některých pramenů oficiálně k 30. květnu 1992), tedy jen šest let po dokončení elektrifikace. Nákladní doprava po hlavní trati ještě nějakou dobu přetrvávala, definitivně skončila v roce 2004; na odbočce k elektrárně byl nákladní provoz ukončen k 1. květnu 2002 a v roce 2003 byla demontována i infrastruktura stanice u elektrárny.
Zajímavou epizodou v posledních letech provozu bylo využití části trati (úsek Wejherowo – Rybno a odbočky do Czymanowa) pro přepravu účastníků festivalu Przystanek Woodstock v červenci 1995.
Trať bez vlaků: chátrání, spory a plány na obnovu
Po zastavení provozu se osud dráhy č. 230 na dlouhá léta zadrhl mezi úplnou likvidací a snahami o její záchranu. Na přelomu tisíciletí místní samospráva (rada wejherowského powiatu) odmítla souhlasit s likvidací trati a žádala její bezplatné převedení do majetku powiatu – s odůvodněním, že dráha je stále potřebná pro dopravní obsluhu regionu. Na rozdíl od trati Swarzewo – Krokowa, které se budu věnovat v dalším článku, tak dráha č. 230 nebyla nikdy formálně zrušena ani systematicky rozebrána, přesto z evidence PKP
zmizela v letech 2018–2021 a dnes je fakticky neprůjezdná – většina úseku zarůstá křovím, přičemž podél trati je dodnes vidět značné množství trakčních sloupů z 80. let.
Postupem času vznikly i úvahy o přeměně trasy na cyklostezky – konkrétně na regionální cyklotrasu č. 113 z Wejherowa přes Gniewino do Choczewa a č. 124 z Choczewa do Lęborku a Bytowa.
Zlom by snad mohla přinést až plánovaná výstavba nové jaderné elektrárny Lubiatowo-Kopalino v tomto regionu. Od konce 10. let 21. století se objevují studie proveditelnosti obnovy trati Wejherowo – Rybno, respektive celého úseku Wejherowo – Choczewo, včetně jeho elektrifikace a napojení na novou elektrárnu a na sousední trať č. 229 Lębork – Łeba. Obě zvažované varianty počítají s modernizací desítek kilometrů trati i výstavbou nových stanic a zastávek. Zda a kdy bude regionální lokálka, jejíž osud byl už jednou spjat s nedokončenou jadernou elektrárnou, skutečně oživena kvůli elektrárně nové, zůstává otevřenou otázkou.
Zkus jen tak přivřít oči... a třeba z dáli zaslechneš houkání přijíždějícího vlaku... tak neváhej a nastup...
Spousty dalších fotek najdeš na:
https://www.facebook.com/p/Kolej-Wejherowo-Garczegorze-100032361954929/
Zdroje:
https://pl.wikipedia.org/wiki/Linia_kolejowa_nr_230
https://www.bazakolejowa.pl/index.php?dzial=linie&id=490&okno=informacje
https://www.atlaskolejowy.net/pl/pomorskie/?id=linia&poz=794
Obrázky:
https://www.facebook.com/p/Kolej-Wejherowo-Garczegorze-100032361954929/
https://gniewino.pl/files/image/Aktualnosci/kolej_gminna_ilustracja-1.jpg
15. 7. 2026Jak jsem potkal dějiny 5 - když máte na pláži za zády betonový bunkr
Dnes budeme relaxovat v naší prázdninové destinaci Białogóra… bude plážink. Skoro bílý písek, moře s příjemnou teplotou, obloha modrá, sem tam nějaký mrak… pohoda málem katalogová…
Je možné o historii zakopnout na pláži? Ale dejte pokoj, na pláži má člověk relaxovat, popíjet nějaký dobrý drink, sledovat cvrkot... ale dějiny??? Fujtajbl...
A tak se rozvaluješ, vyhříváš se na sluníčku… dobře, připouštím, že není od věci mít okolo sebe látkovou ohrádku proti větru, který zde profukuje po většinu dne, ale jinak… pohodička, pohoda…
Za zády máš strmý svah písečné duny (wydmy), na jejímž hřebeni rostou borovice… a vřes… a pod jednou borovicí… hm, co to tam je? Několik betonových desek a mezi nimi úzký prostor, který vede kamsi do svahu… co to tam je?
Po nějaké době zjistíš, že podobných betonových podivností je tady mnohem více. Protože jsi bytost zvídavá, začneš pátrat. Už brzy si uvědomíš, že jde o poměrně jednotné prefabrikované stavby a stavbičky. Tu a tam je betonová stavebnice rozložená na jednotlivé dílky… takové přerostlé Lego… v některých otvor, asi okno… střílna? Protože záhy začne být jasné, že jde o pozůstatky nějaké vojenské aktivity.
Ale kdo je má na svědomí? Němci? Poláci? A tak začneš hledat. Ve vsi najdeš budovu bývalé školy… no spíše školičky, protože vevnitř jsou všeho všudy dvě místnosti… a v nich prťavé regionální muzeum se slušnou sbírkou fotek z dějin vesnice. A mezi nimi najednou zahlédneš snímky, na kterých jsou polští vojáci u nějakých nevelkých betonových objektů. Že by?
Ano – trefil ses. Takže máme časovou lokaci. Padesátá léta 20. století. Co jsme tedy objevili?
V počátcích studené války bylo celé polské pobřeží považováno za možný prostor nepřátelského vylodění. Proto vznikala soustava lehkých pobřežních opevnění, pozorovacích stanovišť a obranných postavení. Białogóra leží na širokém písčitém úseku pobřeží, který byl z vojenského hlediska vhodný pro výsadek, a proto zde byly budovány obranné linie. Armáda uzavřela přístup k moři, což komplikovalo život místních obyvatel, z nichž mnozí byli rybáři.
Zkusil jsem poškádlit Gemini Google a Microsoft Copilot, ať mi namalují scénu fiktivního vylodění jednotek západoněmeckého Bundeswehru na polské pláži:
Takže většina dnes viditelných betonových pozůstatků pochází z padesátých let? Přesně tak. Oblast byla sice vojensky využívána i později během období Polské lidové republiky, nicméně v Białogoře nenajdeme rozsáhlé baterie pobřežních děl jako na Helu. Zde šlo spíše o lehká obranná postavení rozptýlená v krajině.
Ale není jich málo. Narazíš na ně v lesích mezi obcí a mořem. Skrývají se v písečných dunách rezervace Rezerwat Białogóra. Občas vykouknou z písku na dunách západně i východně od hlavního vstupu na pláž, hlavně pak na místech, kde moře a místní bouře narušilo pobřežní valy. Na místech dál od moře, kde se písečné duny nepřetržitě pomalu přesouvají, často téměř beze stopy zmizely pod metrovými nánosy písku.
Přesné oficiální souřadnice jednotlivých bunkrů v Białogoře se mi nepodařilo dohledat. Když je armáda přestala využívat, zvolna zmizely pod pískem a zvolna zmizely i z lidské paměti. Existují však lokality, kde jsou pozůstatky opevnění opakovaně dokumentovány a které lze v terénu snadno najít.
Právě pobřežní duny severně od Białogóry na přibližných souřadnicích 54.827° N, 17.975° E patří k místům, kde dějiny vysloveně vykukují ze země… tady teda spíše z písku. Nacházíš se v oblasti na okraji rezervace Białogóra, kde bouře opakovaně odkrývají železobetonové úkryty a zákopy. Současně si uvědomuješ, jak rychle může nedávná historie zmizet.
Dalším místem, kde můžeš být drobet bunkrologem, najdeš mezi obcí a pláží (západně od hlavního přístupu na pláž) na souřadnicích 54.823° N, 17.967° , kde se nacházejí zarostlé zbytky tranšejí (spojovacích chodbiček) a menších betonových objektů.
Když se vydáš do východní části rezervace směrem k Lubiatowu na souřadnice 54.828° N, 17.985° E, v dunách tu a tam narazíš na roztroušeny betonové prvky a zbytky obranných postavení právě z počátku 50. let. Nejčastěji potkáš pravoúhlé betonové útvary v dunách, sem tam přerušované linie zákopů v borovém lese a opět objekty odkryté erozí přímo na pláži.
Směrem k Lubiatowu v místní velké duně narazíš ještě na další objekty - vypadá to jako velká garáž pro několik nákladních aut, dveře jsou zazděné... to je ale trochu jiná historie - v 70. - 90. letech tu sídlila protiletecká raketová jednotka - takže vysloveně mladá historie :-)
Až budeš jednou přímo v Białogoře, doporučil bych Ti, drahý čtenáři, vyrazit na místo, kde je největší šance něco opravdu najít – a to je tady: 54.8265 N, 17.9755 E. To je oblast dun u pláže severně od rezervace Białogóra. Právě zde hledači minulosti po bouřích opakovaně fotografovali odkryté železobetonové zákopy a úkryty z výstavby pobřežní obrany v letech 1950–1953.
Druhé zajímavé místo najdeš na 54.8230 N, 17.9680 E v borovém lese mezi obcí a mořem západně od hlavního vstupu na pláž. V terénu jsou zde místy patrné mělké linie zákopů a betonové zbytky zarostlé vegetací. Takže - pokud půjdeš po pláži směrem na Lubiatowo, dívej se do stěn dun. Po zimních bouřích bývají vidět vystupující kusy betonu, armatury nebo celé stěny zasypaných objektů. Právě eroze je v posledních letech odkrývá.
V Białogoře nečekej velké pevnosti jako na Helu. Nejčastěji narazíš právě na pozůstatky lehkého pobřežního opevnění budovaného polskou armádou na počátku 50. let. Co téměř s jistotou objevíš? Střelecké úkryty (čili schrony), tedy malé železobetonové objekty, často částečně zasypané pískem. Mívají jednu nebo dvě místnosti, úzké vstupy, stěny silné desítky centimetrů, někdy zbytky ocelové armatury. Pak se tu v lese často dochovaly mělké, klikaté příkopy, soustavy spojovacích zákopů mezi stanovišti, terénní vlny a sníženiny mezi borovicemi. Hledej dál, určitě potkáš kulometná nebo pozorovací stanoviště, tedy malé betonové objekty s otvory směrem k moři. Dnes bývají zasypané natolik, že je vidět jen strop nebo část stěny.
Protože šlo v první řadě o obranu pobřeží, pak tu nechybějí třeba protitankové překážky – ať už jako jednotlivé betonové bloky, linie zapuštěných překážek či třeba fragmenty obranných staveb v dunách.
Z toho, co se mi podařilo dohledat, vyplývá, že v Białogoře v 50. letech působilo především několik složek pobřežní obrany: Marynarka Wojenna (Polské námořnictvo) – jež zde vybudovala pozorovací stanoviště s věží pro sledování pobřeží. Pak určitě Wojska Ochrony Pogranicza (WOP) – tedy Pohraniční vojsko, které se do Białogóry přesunulo krátce poté. Oblast pobřeží byla uzavřena, oplocena ostnatým drátem a přístup k moři byl kontrolován. Ostatně – některé z místních budov s pobytem armády vysloveně souvisely – např. dnešní rekreační objekt v ul. Lubiatowskiej č.p. 4C pelpinské diecéze byl původně kasárnami.
V letech 1954–1956 probíhala výstavba pobřežních opevnění, ale ve veřejně dostupných zdrojích jsem zatím nenašel konkrétní čísla rot, praporů nebo ženijních jednotek, které zde působily.
Jak zjistit přesnější údaje? Největší šanci Ti dávají:
-
archiv Wojskowe Biuro Historyczne (WBH) ve Varšavě,
-
dokumentace Marynarki Wojennej,
-
fondy poválečného Sztabu Generalnego WP z let 1950–1956.
Mimochodem, v místních kronikách se údajně uvádí, že většina dnešních bunkrů je pozůstatkem nedokončené investice z první poloviny 50. let, což by vysvětlovalo, proč zde nevznikla stálá velká vojenská základna. Ale to si žádalo další bádání…
Každopádně – zkusím to místní minimuzeum, třeba bude nějaká historická fotečka :-)
A malé videjko na závěr:
https://www.youtube.com/watch?v=gpRwOV8ilQw
Zdroje infrmací a fotografií:
https://dziennikbaltycki.pl/bialogora-odslania-militarne-tajemnice-tak-polskie-wojsko-umacnialo-brzegi-zdjecia/ar/11814132
vlastní
14. 7. 2026Jak jsem potkal dějiny 4 - tentokrát atomovou elektrárnu ideální pro urbex
Dobrý den, tak jsem tu zase. O čem si budeme povídat dnes? Měl by to být dějepis, to je jasné. Ale co kdybychom dnes zkusili nějaké novější dějiny? Ale zůstaneme ještě tady u břehu Baltského moře, souhlas? Dobrá tedy, rozhlédneme se po okolí, co tady ještě máme. A co zkusit takové téma, jako jsou dějiny techniky ve společnosti? Já vím, jsou i veselejší témata...
Už jednou jsem narazil na řeku Piaśnicu. Jsou s ní spojené různé příběhy. Jeden z konce roku 1939 si nechám na úplně jindy. Teď se vydáme do... do skoro současnosti, i když - rok 1982 bude pro mnohé z vás, moji drazí čtenáři, zhruba stejně dávno jako výskyt dinosaurů v české kotlině, i když pravda jedeme do atomové elektrárny – v jazyce místního kmene: „elektrownia jądrowa. Nezdržujme odbočkami, jdeme do minulosti. Když si na mapách najdete Żarnowiecké jezero, máme prostor, kde se budeme pohybovat.[1]
Jedeš si okolo jezera a najednou vidíš elektrické vedení s vysokým napětím, rozvodnu… takže zbystříš. Jo aha, je tu vodní přečerpávací elektrárna… ale my ovšem hledáme atomovou… tak sakra, kde je? Vesnice Kartoszyno… no, vesnice už dávno zmizela, teď tu najdeš průmyslový areál… a všude okolo lesíky… a za nimi se mezi stromy občas zahlédneš nějaké omšelé objekty…
Rychlý pohled do mapy – ano, jsi správně. Tady se nachází hledané místo. Tady Poláci chtěli stavět svou atomovou katedrálu. Nejsem vyznavačem urbexu, tak jsem si tam netroufl vlézt. Spíš jsem zkoumal, co měla být a proč nevznikla.
Přenesme se kamsi do 70.-80. let 20. století. Po rozhodnutí o stavbě r. 1971 a následném geologickém průzkumu tedy vybrali tento prostor pro velký plán: atomová elektrárna bude produkovat dostatek elektřiny a v době, kdy bude menší spotřeba, přebytek využije na čerpání vody z jezera do vodní nádrže v kopcích nad jezerem. Ve chvíli, kdy spotřeba stoupne, rozjede se naplno i ta vodní přečerpávací. To mělo začít fungovat od roku 1991.
V roce 1986 došlo ke katastrofě v Černobylu, ale stavba ještě pokračovala, i když se začaly objevovat první signály odporu. Snažím se tu situaci propojit s vlastní zkušeností, ale to asi nikdy nepůjde dokonale. Už třeba i proto, že neumím vytvořit v mysli čtenáře představu, jaké to je, když máš minimum informací… já vím, že jsem to už kdysi kdesi řešil: prostě jsem byl v té době asi 3 týdny na vojně kdesi u Ostravy a jediným zdrojem informací bylo malé tranzistorové rádio, na kterém kamarád chytal vysíláni rádia Svobodná Evropa. Věděli jsme prd a ze všeho nejvíc mi v paměti utkvěl jeho strach o svou manželku a malé dítě.
Jak divný čas, milý Watsone, že?
Ale pojďme zpět do Polska. Co tu tedy mělo vzniknout? Jelikož jsme v době pozdního socialismu, nejspíše bude jasné, že budeme vycházet ze sovětské techniky. Nevím, jak na tom jsme s atomovými technologiemi, takže když uvedu, že tu měly stát čtyři sovětské reaktory VVER-400, které vyráběla plzeňská Škoda, tak co víme? Nebudu předstírat, že jsem děd Vševěd – ostatně – kolik vlasů, natož zlatých – mi najdete na hlavě – takže na rovinu řeknu, že mi to moc nepomohlo. Ok, elektrárna měla produkovat asi 1600 MW – pro představu – Temelín, nejsilnější české atomovce s podobnými reaktory - dává v současnosti asi 2250 MW. Dukovany jsou drobet slabší – ty mají asi 1950 MW. Mnohem víc obav v druhé polovině 80. let vyvolávala skutečnost, že plánované reaktory byly téhož typu jako v Čermobylu. I když se postupně ukázalo, že černobylskou katastrofu hodně ovlivnily i lidská rozhodnutí, strach to neoslabilo.
Stavba začala roku 1982 a probíhala až do roku 1989, což je rok, který určitě…snad… možná v našich myslích bude s něčím v Evropě spojený. Jedním z důsledků byly i protesty proti dalšímu pokračování stavby. Nakonec hlasovalo asi 45 % obyvatel regionu, z nichž víc jak 4 pětiny další výstavbu odmítly. Výsledek – v roce 1990 stavba skončila.
A jak dnes?
Budovu nedokončené elektrárny a jejího zázemí postupně zdevastovali zloději a vandalové. Podzemní prostory postupně zaplavila neodčerpávaná spodní voda.
Zbytek areálu se proměnil na průmyslovou zónu, kde dnes sídlí několik firem. Takže jak dál? Elektřinu potřebujeme, tudíž se objevily plány na novou výstavbu jaderné elektrárny. Když si vyhledáš obec Kopalino, najdeš oblast, kde se rozjíždí nová stavba.
Co na závěr? Jo, sám nevím… ale co kdybys, můj ctěný čtenáři, něco navrhl Ty?
Jo - odměna za to, že jsi vydržel-a-o číst až sem - bude videjko:
https://www.youtube.com/watch?v=61QfQAT-kSQ
P.S.: Zajímavý prostor, že? Skoro ideální na DOOM...
11. 7. 2026Jak jsem potkal dějiny 3 aneb Když uvidíš čtyři Poláky pohromadě, pak je někde poblíž pes… a možná i tank
I dnes bude moje povídání mít své kořeny v příbězích 2. světové války. Ale protože nechci jen vyprávět dějiny, tož se tentokrát vydáme po stopách televizního seriálu "Čtyři z tanku a pes" - v jazce místního kmene tedy Czterej pancerni i pies. Poněkud se obávám, můj drahý čtenáři, že pokud Ti není tak okolo padesáti, tak ho nejspíš nebudeš znát. Vždyť byl ještě černobílý - teda už existuje i kolorizovaná verze, ale ta fakt není původní! A budeš-li ho znát, pak budeš trochu udiveně vrtět hlavou, co jsem to proboha vybral za téma… A proč to sem vůbec tahám, když spojuju své letní cestování k Baltskému moři s dějepisem?
Příčina není složitá… asi není složitá. Zhruba 25 km od vesnice, kde kempuju, leží město Wejherowo – dnes vlastně součást jakéhosi souměstí Gdyně – Rumia – Reda – Wejherowo. Pokud jedeš místní hlavní ulicí, v podstatě nezaregistruješ, že jsi jedno opustil a do dalšího vjel…
Hm – to jsem Ti pomohl, co?
Ono to totiž nebude zase až tak snadné. Vzhledem k tomu, že původní generaci diváků premiérového uvedení seriálu v roce 1970 je dnes pomalu sedmdesát… a od reprízy už taky uteklo okolo čtyřiceti let, nečekám, že znáš ať už televizní verzi nebo původní knižní podobu. Souvislost mezi „Čtyřmi z tanku a psem" a městem "Wejherowo" totiž najdeš v samotném příběhu. V onom slavném polském seriálu (a věř mi, že v Polsku stále patří k obecně známým reáliím) je Wejherowo místem, kde padl první velitel této literární party tankistů, jenž se jmenoval Olgierd Jarosz. Ale zbytek osádky nakonec dorazil až do Berlína.
Nu - hleďme:
https://www.youtube.com/watch?v=ytufiYVlx0g&list=RDytufiYVlx0g&start_radio=1
Abys to, můj čtenáři, neměl vůbec snadné, tak v knižní předloze mu spisovatel Janusz Przymanowski dal jméno Vasil Semen. Jenže - zatímco v knížce šlo o Rusa s ukrajinskými kořeny, který byl přidělen k polským tankovým jednotkám v SSSR, protože Poláků nebylo až tak moc, aby stačili na předepsané početní stavy, tak v seriálu z něj udělali potomka polských revolucionářů, kteří skončili roku 1863 v ruském vyhnanství. Stal se z něj velitel tanku, který dostal přezdívku Rudy (tedy Zrzek) na počest jedné slečny Marusji, která v příběhu hrála dost zásadní roli...
Dobrý chaos, co? Dáváš to ještě?
Takže shrneme-li si jádro dnešního příspěvku, Wejherowo, které je poblíž mého letního pobytu, se stalo jednou z lokací ikonického polského seriálu, jehož popularita ve své době byla neskutečná. A narážky na něj se dají najít v mnohem současnější tvorbě. Kdo si tady vybaví český seriál Kosmo? Pokud se tu někdo nachází, ví, jak se jmenoval polská kosmická loď? Pan Wołodyjowski! No budiž, to nebyl tankista. Ale kolik je tam polských kosmonautů? Čtyři! A koho mají s sebou? Psa! Německého ovčáka. A podle slov jednoho z Poláků je pes přece plnoprávným členem posádky!!!
Jen se pokochejte :-)
https://www.youtube.com/watch?v=ZgNSs7Cy7nw
Nejen že se tedy tehdy v 70. letech dávného 20. století skoro každý pejsek jmenoval Šarik (tedy rusky Kulička), ale klukovské hry na vojáky bývaly často inspirovány něčím z oněch tankistických příběhů.
Dnes je Wejherowo známé svým náměstím s netradiční turistickou atrakcí – totiž sochou Jakuba Wejhera, místního zakladatele, která v zimě vypadá jako Darth Vader z Hvězdných válek. V zimě, když napadne sníh a zafouká vítr, socha nápadně připomíná postavu Dartha Vadera z filmové ságy Star Wars. Snímek sochy obletěl celý svět a město díky tomu získalo velkou pozornost na internetu.
Takže – co závěrem? Já myslím, že to takto stačí. Nebo přece jen má mít dnešní povídání nějaký závěr? Mohl by mít – třeba by se tu dalo diskutovat o tom, jak vypadala dobová socialistická literární a televizní tvorba pro děti, která z válečných příběhů udělala dobrodružství – a klidně řešme, jak nereálná a dobově zabarvená. Ať už v osudech fiktivních postav... anebo i jejich filmových představitelů. Ale to bychom museli pokračovat ještě hoooooodně dlouho...
Coz už nechám na Tvé iniciativě, milý čtenáři...
Zdroje obrázků:
https://kolorofon.departament.org/sklep/polskie-plakaty-filmowe-klasyka-kina-czterej-pancerni-i-pies-1966-v1-plakat-wysokiej-jakosci-remasterowany-reprint-8k/?srsltid=AfmBOoqm43QSIcWwVtYzHXWkutvsk5xw40j3adhPwV88pc__UDqtXkPn
https://czterej-pancerni.fandom.com/pl/wiki/Olgierd_Jarosz
https://d-art.ppstatic.pl/kadry/k/r/1/ec/96/58811edc70bab_o_large.jpg
https://pbs.twimg.com/media/HLef1EeaYAAyh35.jpg
10. 7. 2026Jak jsem potkal dějiny 2 aneb Masters of the Air u polského lesíka
V předchozím článku jsem povídal o staré polsko-německé hranici a hraničním mezníku u obce Dębki. Jelikož z doby studia antického dramatu mi v paměti utkvěla zásada jednota místa, času a děje, pokusím se další příběh podat z víceméně stejné lokality a doby.
Nuž tedy – i dnes Tě, čtenáři můj z nejmilejších, vezmu pár kroků za vesnici Białogóra, což bývala malá rybářská osada na severním pobřeží Kašub – či jak píší zcestovalí světoběžníci : Kaszëbë.
Než vjedeš do vesnice, projíždíš místním lesem. Hned na jeho okraji stojí u silnice pomník, nad nímž vlaje americká a polská vlajka. Polskou tady chápeš, ale co ti Američané? Zvědavost Ti nedá a jdeš blíž.
Jejda – znak americké 8. letecké armády, obrázek létající pevnosti – tedy letadlo Boeing B-17 – a několik jmen. Pro nás ze severozápadních Čech, kousek od Mostu, kam tyto stroje okolo roku 1944 hojně létaly a sypaly svůj náklad na místní chemické závody, nic neznámého. Ale co tady, pár kilometrů od pobřeží Baltského moře, kde podle všeho večer bylo slyšet jen liščí zabručení na dobrou noc?
Nuž tedy, pojďme číst, co je na pomníku.
Aha, takže ne jeden bombardér, ale hned tři. Jak bylo mezi posádkami zvykem, daly svým strojům přezdívky. „Chicken Ship“ (pro hledače dalších informací stroj číslo 49-97537), „Raven‘ s Haven“ (42-31629) ze 749. bombardovací perutě a konečně „The Scarlet Harlot“ (42-97465) z 751. bombardovací perutě).
Ale co se tu vlastně odehrálo? Hm, co kdybychom se přenesli přímo do kokpitu některého ze strojů? Moc místa tu nebude, posádku tvoří deset mladých mužů, kteří se nacházejí na různých místech od přídě až po ocasní střeliště.
Cíl pro dnešní den – tedy 9. dubna 1944? Průmyslové objekty – továrna na německá letadla FW-190 a železniční nádraží v přístavním městě Gdyně (to je kousek na východ od Gdaňska). Odkud letíme? No až z Anglie, však to bude jedna z nejdelších misí. Už máme za sebou Severní moře, Dánsko a pěkný kus Baltu. Letíme bez doprovodu, naši stíhači tak daleko nedoletí.
Ať v tom nemáme moc zmatek, necháme zatím mluvit jen piloty a navigátora…
„Zatracený počasí, veliteli, sme si teda uměli vybrat. Hele, další z našich to točí zpátky… problém s motorem…“
„No jo, tak pokračujeme dál… hele, na obzoru se to vyjasňuje… tak bude vidět cíl…“
„Pilot navigátorovi - před námi velké město… kde jsme?‘
„To je Gdyně, už to máme jen kousek, viditelnost vynikající.“
„Jo, domorodci nás už vítaj… flak to rozjel, asi maj dost munice, hajzlíci zatracený!“
„Bombometčík pilotovi - mám to, pumovnice otevřena!“
„Bombs away!“
„Ok, práce pro strejdu Sama je hotovo, točíme to domů…“
Výbuchy granátů flaku houstnou… a někdy v téhle chvíli náboj z německého kanónu vybuchl tak blízko, že se celý bombardér roztřese…
„Krucinál, schytal to motor… hoříme! Hasičák!“
„Sakra, neudržíme vejšku, vypadávám z formace…“
„Bandit, six o'clock! Jde po nás!"
"Kluci, celý křídlo hoří!"
"Pilot to crew! We're on fire! Can't put it out! Bail out! Bail out! Hit the silk, I can't hold her! Move it, shake a leg!"
"Všichni padejte ven!“
Za chvíli bylo jasné, že dnes se tihle kluci už do Anglie nevrátí… a někteří se už nikdy nevrátí… za klesajícím strojem se postupně otevře několik padáků… ale není jich deset… někdo z posádky už prožívá poslední vteřiny svého života… a vzápětí hořící stroj vybuchne a rozpadá se na mraky trosek…
Kousek od vesnice Białogóra dopadají v krátkém časovém rozmezí dva stroje z našeho příběhu – Chicken Ship a Scarlet Harlot. Třetí z příběhu se dostal až skoro nad Dánsko, kde ho dostal německý stíhač...
Jeden den, tři letadla, třicet vojáků. Jedenáct z nich toho dne zemřelo...
Chicken Ship
Pilot Lt. Amos W. Shepard
Co-Pilot Lt. Ralph O. Hammerstrom
Navigator Lt. Kenneth Galyean
Bombardier Lt. Herbert W. Spaulding
Flight Engineer Sgt. Joseph E. Fasone ✞
Radio Operator Sgt. Jon Roberts
Lower Gunner Sgt. Harold E. Smith
Left Side Gunner Sgt. Arnold E. Kauffman
Right Side Gunner Sgt. Amos T. Bunch
Tail Gunner Sgt. William H. Good
The Scarlet Harlot
Pilot Lt. Robert K. Walker ✞
Co-Pilot Lt. J. B. Latham
Navigator Lt. Frank S. Jackson
Bombardier Lt. Marlin D. Greenawalt
Flight Engineer Sgt. Lionel W. Havlas
Radio Operator Sgt. David M. Gerber
Lower Gunner Sgt. Frank L. Croft, Jr.
Left Side Gunner Sgt. Leland E. Mills
Right Side Gunner Sgt. Kneeland I. Parshley ✞
Tail Gunner Sgt. Bruce L. Kustaborder ✞
Raven’s Nest
Pilot: 2Lt. Dave Parks ✞
Co-pilot: 2Lt. Floyd Grove ✞
Flight engineer/top turret gunner: T/Sgt. Don Kesselmeyer ✞
Radio Operator: T/Sgt. Ruben Halverson ✞
Ball turret gunner: Sgt. Tony Nunes ✞
Waist gunner: S/Sgt. Cosmo Fazzio ✞
Tail gunner: S/Sgt. George Grebe ✞
Navigator: 2Lt. Bill Ellerbusch
Bombardier: 2Lt. Ed Quinn
Waist gunner: S/Sgt. Chas Kerr
Zdroje:
Missing in Action 9/4/44. Dostupné na WWW: https://aomda.org/sites/default/files/David%20Parks%20crew%20report.pdf
Raven’s Haven / Raven’s Nest. Dostupné na WWW: https://457thbombgroupassoc.org/a-c-42-31629/
History of B-17 42-31629. Dostupné na: https://b17flyingfortress.de/en/b17/42-31629/
42-97537 Chicken Ship. Dostupné na: https://americanarchive.iwm.org.uk/archive/aircraft/42-97537
B-17 42-97465 The Scarlet Harlot. Dostupné na: https://b17flyingfortress.de/en/b17/42-97465/
B-17s 'Chicken Ship', 'Scarlet Harlot', & 'Raven's Nest' Crash Memorial -457th Bomber Group. Dostupné na WWW: https://www.uswarmemorials.org/html/monument_details.php?SiteID=3076&MemID=4228
Obrázek – výpověď střelce Chase Kerra. Zdroj: https://choczewo24.info/wp-content/uploads/2024/06/kerr-macr.png
Ostatní obrázky: AI Gemini
10. 7. 2026Jak jsem potkal dějiny 1 aneb hraniční mezník u řeky Piaśnica
Už několik let jezdím v létě na dovolenou do Polska. To se o mně asi ví. A už několik let mířím na sever k Baltu, do malé vesnice asi 85 km západně od Gdaňsku. To není sice úplně podstatné, leč svou roli to hraje.
Všichni, co jsme si v dějepisu prošli kapitolou Evropa mezi světovými válkami, jsme nepochybně alespoň jednou slyšeli o tom, že město Gdaňsk se stalo městem svobodným, tedy nezávislým na Polsku i na Německu. Někdy si dokonce vybavíme, že Německo původně sahalo až do oblasti dnešního Kaliningradu, dřívě Königsbergu, dříve Královce. Fajn, informace typicky průtoková – jedním uchem tam, druhým ven… stejně jako že po versailleském míru část svých východních území ztratilo. Ostatně – i to umožnilo, aby z ruského, rakousko-uherského a německého regionu vzniklo po Velké válce novodobé Polsko.
A pak si jednou vezmeš kolo a jedeš na výlet do sousední vesnice Dębki. Není to daleko, 7 - 8 km… lesní cesta, co kopíruje místní pobřeží. Kousek před cílem je malý mostek přes říčku Piaśnicu. Nic Ti to neříká, viď? Ale vydrž, v roce 1939 se stane místem ponuře neslavným. Teď však zpátky k říčce, která o pár metrů dál ústí do moře. Těsně před malým vodním tokem stojí hraniční sloupek. Možná podobný těm, které známe od nás. Sloupek… teda spíš velký patník. Z jedné strany písmeno P, z druhé D. Polsko. Německo. Tady? 330 km od hranic německo-polských?
Ano, tady. Na zmíněném patníku je totiž ještě jeden nápis.
Versailles 28. 6. 1919.
Jakže? Cože? Kdeže? Právě v tomto místě začínala meziválečná hranice, která svými zákruty pokračovala na jih až kamsi k naší Ostravě.
Proč o tom píšu? Protože teprve tady mi došlo, jak se střední Evropa po 1. a ještě víc po 2. světové válce změnila. Roky o tom učím, ale až tady jsem najednou pochopil tu změnu. Tady, kde jsi dnes v polovině cesty mezi Německem a ruskou enklávou u Kaliningradu, to snad uvidíš i Ty.
My v Čechách řešíme pohraniční pás zvaný Sudety. Velký svou problematickou historií, nevelký svou zeměpisnou rozlohou. Tady jde o území sakra velké. Ale vlastně výsledek stejných dějinných etap.
Velké dějiny, malé dějiny. Ale vlastně stejný příběh.
Co říkáš, můj milý čtenáři?
1. 6. 2026Normandie 2026
Před několika dny jsme se vrátili z Francie. Ze školního zájezdu. Z Normandie, pokud nepočítám jeden den v Paříži. Protože jeden den Paříži je nic… to se nedá ani počítat… ale o to teď nejde. Spíš si chci zachytit nějaký dojem, který ve mně z celé cesty přetrvává. Něco takového, co se mi nejvíc zapsalo do vzpomínek…
Tak víš co? Pojeď se mnou znovu do Arromanches. Pláž Omaha. Když jsem ji viděl na vlastní oči a představil si, že mám přeběhnout ty nekonečné metry písku… a za nimi začal velmi ostrý svah… když se podíváš na proslulé snímky Roberta Capy, tam přece čekala smrt na každém centimetru… a přesto se tento prostor známý z tolika fotografií v sobě tu sílu neměl… snažil jsem to pochopit, proč tomu tak je. Smrt bývá cítit i po mnoha letech, jejím pachem krajina nasákne. Znova jsem si prohlížel autentické snímky, díval se na nich směrem od vyloďovacích plavidel ke břehu… ten prudký sráz se ztrácí v kouřové cloně, když nevíš, že tam je, snadno ho přehlédneš… a pak mi to došlo… na těch snímcích chybí dnešní Arromanches… ta pláž se neuvěřitelně zkrátila a svah se ztrácí za domy…
Vracel jsem se od muzea zpátky k autobusu a nedaleko od panoramatického kina mou pozornost zaujal jakýsi kovový odlesk… bylo to hned vedle cesty, po které jsem mířil k parkovišti. Po několika krocích jsem pochopil, že vidím zvláštní skulpturu britského vojáka v typickém baretu a v rukou drží svůj Sten gun. Zvláštní… ano, výtvarník ji svařil z velkého množství kovových podložek, takže nabyla jakési nehmotné podoby… ale vzápětí jsem si uvědomil, že přímo proti ní je další socha… z okrového pískovce. Sedící starý muž… starý voják, starý britský voják v typickém baretu, na saku řada medailí… a náhle mi došlo, že tvář obou mužů je tatáž… jen je mezi nimi časový rozdíl jednoho lidského života…
Kdo z nás zná Billa Pendella? Kovová socha – to je Bill ve svých dvaadvaceti letech, když se vylodil na jedné z invazních pláží… Pískovcová socha – to je Bill ve svých sedmadevadesáti letech… Bill Pendell a 75 let času…
Sedl jsem se na chvilku mezi oba Billy a měl jsem v hlavě spoustu otázek. „Bille, koho vidíš při pohledu na toho 22letého kluka, který neví, zda bude v příští minutě ještě naživu? Bille, věřil bys, že přeběhneš nejen tu pláž, ale i všechna další místa, na kterých čekala smrt, a budeš se dívat na chlápka, který jsi Ty a který vidí nejen ony pláže, kamarády, kteří už nikdy nedoběhli, a také dlouhé roky mezi těmi dvěma okamžiky?“
Víš, v Normandii je spousta skvělých míst, ze kterých dýchá cosi, kvůli čemu stále studuju dějepis. Ale Bill Pendell – to je maličké zrnko písku, které pomáhalo hýbat dějinami.
Snad na něj dlouho nezapomenu.
4. 10. 2024Vaříme v protektorátu
Zajímá vás, jak může vypadat dějepisné učivo, které v učebnici není?
Protektorát na talíři
Dějepis není jen o tom, že si sednete nad učebnici a tlačíte do hlavy události a letopočty. Jasně - určitě to budete dělat, až vás bude čekat nějaká zkouška na vysoké, ale - upřímně a ruku na srdce - kolik z vás půjde na historii?
Žádná učebnice podle všeho neumí ukázat, jak vypadal všední den. Jasně - druhá světová válka - spousty filmů s megatunami filmových efektů, výbuchů, napětí. Ano, to je jedna tvář války. A jak vypadala ta méně známá? Žijete tady v Lounech, o válce se dozvídáte z řádně cenzurou kontrolovaného protektorátního tisku či z filmového týdeníku. Občas si na tajňačku poslechnete české vysílání z Londýna - dávejte si pozor, však vám na radiopřijímači visí výstražná cedulka, že poslech zahraničního rozhlasu může být trestán i smrtí! - ale jinak? Do školy se musí, do práce se musí, jíst se musí... No ano - jak a co se vlastně vařilo a jedlo tady v Lounech v době okupace?
A tak vznikl nápad. Na jeho počátku stála nenápadná kuchařka "Vaříme zpřídělu!", inspirací nepochybně byla přehršel televizních pořadů o vaření...
Nuž tedy: „Z této knížky, milá hospodyňko, nenaučíte se vařiti – a ani toho nepotřebujete. Vaříte pro rodinu již leta a všem to vždy chutnalo a šlo k duhu. I dnes jim bude chutnati, jenom že to dá více přemýšlení a nelze již vařiti podle starých maminčiných receptů.
Přinášíme vám zde návrh jídelníčku na celé zásobovací období. Tento jídelníček se dá vytvořiti z dnešních přídělů používáním brambor, žitné a ječné mouky, jahel, ovesných vloček a podobných, dříve přehlížených materiálií. Je samozřejmé, že náš jídelníček, jako každé lidské dílo, není neomylným rádcem a je nutno se říditi roční dobou a poměry na trhu. Ale zpestření a přizpůsobení si snadno vymyslíte sama – jen když máte po ruce vodítko.“
(zdroj: ŠIMEK, Jiří. Vaříme z přídělu! Praha: Hospodářská pomoc, nedatováno)
Pojďte se podívat, jak se s úkolem popasovali úžasní čtvrťáci.
A kdyby vás náhodou popadla chuť - nejen na to jídlo, ale i to zkusit si vařit, jak také vařili naše (pra)babičky, držíme vám palce.
P.S.: Pokud budete mít u některých receptů pocit, že protektorát byl čas nadbytku potravin, pak prosím tvůrce filmů omluvte - je to jejich první plavba proti proudu času.
2. 10. 2024Dějepisná olympiáda 2024-2025
Přidej se i Ty k těm, kteří tuší, proč stále platí:
"Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost."
Letošní téma - medicína od neštovic po španělskou chřipku.
Dějepisná olympiáda je tady - kompletní propozice v příloze!!!!
Termín školního kola: pátek 29. 11. od 14:00
Přihlašujte se tedy do pátku 22. 11.
22. 10. 201922. - 24. října 1949: tribunál Státního soudu Praha v lounské Sokolovně
Právě dnes (22. 10. 2019) je tomu právě 70 let, co v lounské sokolovně začalo hlavní líčení Státního soudu Praha. Z okna naší školy je vlastně docela dobře vidět pamětní deska na stěně budovy. Vlastně, můj milý čtenáři, asi i ty chodíš denně okolo. Možná jsi někdy v lednu během několika posledních let před deskou zaregistroval malé shromáždění, možná sis všiml kytice, která se tam objevila... a šel jsi dál.
Obr. č. 1: Pamětní deska na lounské sokolovně
Ještě před dvěma roky stával v tom hloučku pan Evžen Seidl (*1928 - +2017). Pro něj byla sokolovna místem, k němuž měl velmi osobní vztah. On totiž patřil mezi obviněné, kteří od jara 1949 svou odbojovou činností dávali komunistickému režimu jasný signál nesouhlasu.
Možná si, můj čtenáři, říkáš: „No co asi se tady v Lounech mohlo stát takového, abych o tom chtěl něco vědět?" Nedivím se - lounská odbojová skupina MAPAŽ (co asi ta zkratka může znamenat?) zůstává trochu ve stínu skupiny okolo bratrů Mašínů. Ale i tady se můžeš dostat do diskuse: Byli ti, kteří na přelomu 40. - 50. let 20. století pozvedli zbraň např. proti komunistickým policistům (správně bych měl psát "příslušníkům Sboru národní bezpečnosti"), odbojáři, nebo teroristi? Nebudu ti odpověď podsouvat - tu si musíš najít sám. A možná si ji budeš muset obhájit. Protože tohle jsou novodobé a místní dějiny. Tudíž stále jsou tady lidé, kterých se nějak tyto (ne)dávné události dotkly.
Co myslíš, milovníku historického bádání: najdeš v lounské Vojanově ulici dům, které se dotkl tento atentát z jara roku 1949?
Obr. č. 2: Dům bezpečnostního referenta ONV Louny Jindřicha Fanty po atentátu 1949 (zdroj: MALLOTA, Petr. MAPAŽ – příběh odbojové organizace z roku 1949. Paměť a dějiny. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů České republiky, 2018, (4), 3-18. ISSN 1802-8241. Dostupné na: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/01/PD_4_18_s3-18.pdf)
Ve čtvrtek 24. října se septima a třeťáci z našeho gymnázia sejdou v sokolovně se starostou Pavlem Jandou a místostarostou Vladimírem A. Honsem. „To může být docela zajímavá hodina dějepisu, co? Diskutovat se o něčem, co se událo vedle naší školy? Učit se o historii na místě, kde událost probíhala? Učit se s někým, kdo to přece nemá v náplni práce? To zní přinejmenším zajímavě," snad se mihne v tvých myšlenkách. Kéž by...
Obr. č. 3: Ze spisu Evžena Seidla (zdroj: HERTL, David. Rozhodnutím strany teroristé. (on-line), (edit. 2013-08-03). Dostupné na: https://plus.rozhlas.cz/rozhodnutim-strany-teroriste-6512436)
Obr. č. 4: Prezident Gottwald zamítl žádost o milost pro odsouzené k trestu smrti. (zdroj: MALLOTA, Petr. MAPAŽ – příběh odbojové organizace z roku 1949. Paměť a dějiny. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů České republiky, 2018, (4), 3-18. ISSN 1802-8241. Dostupné na: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/01/PD_4_18_s3-18.pdf)
A co když si prostě jen položíš otázku, zda měl pravdu pan Evžen Seidl, když v rozhovoru řekl: „Tyto zločiny komunistického režimu jsou druhořadé, prvořadým zločinem je psychická a morální devastace národa, která bohužel stále trvá.“
Další studijní zdroje:
1) BREJCHOVÁ, Veronika. Politické procesy s členy tzv. protistátnískupiny MAPÁŽ (1949 - 1950): Bakalářská práce. Liberec: Technická univerzita v Liberci - Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, 2015.
2) ČERVA, Jan, Johana Holubcová, Petra Jelínková, Adéla Kočinová a Matěj Šedivý. Evžen Seidl (1928 - 2017) - Lágr je nejlepší vysoká škola. Louny, KPV 2015. Dostupné na. https://www.pametnaroda.cz/cs/seidl-evzen-20151104-0
10. 10. 2019NAKAMEN
Co dělat v sobotu 19. října 2019?
Youtube je nude, Instagram je nuda, gamesy jsou nuda...
Jóóóóó! Pojďte do skanzenu v Březně! Bude zase doba kamenná 
!
7. 10. 2019Z Pátku až do Afriky
Jára Cimrman: "Dobrý den, doktore Holube. Jedete letos zase do Afriky?"
Manželka dr. Holuba: "Doma bude! Už se narajzoval dost."
Dr. Holub: "Asi ne."
Jen několik kilometrů od Loun leží obec Pátek nad Ohří. Ve vsi se nachází 148 adres, žije zde asi 190 obyvatel, zastavuje zde vlak na trati Louny - Lovosice. Zámek, kousek dále budova bývalé základní školy, mlýn, ... a?
6. 10. 2019Cesta domů vedla přes Duklu
V přehršli aktuálních událostí počátku října 2019 nepochybně zůstaly v ústraní události z podzimu 1944. Nu, můj milý čtenáři, řekněme si upřímně - kdo z nás si vzpomněl na deštivé, studené, blátem a smrtí prosycené svahy východoslovenských Karpat? Na nekonečné množství kopců, často bezejmenných, které lemují cestu od polského městečka Dukla až kamsi ke slovenskému Svidníku? Pro Tebe vzdálená, téměř neznámá část Evropy, kde se dnes dotýkají hranice Slovenska, Ukrajiny a Polska. Pro mne kraj, kam sahá část mé vlastní rodinné historie, pro nás oba ale především území, kde 6. října 1944 muži i ženy z československé zahraniční armády v SSSR po mnoha letech opět překročili hranice země, z níž pocházeli buď oni sami nebo jejich předkové.
27. 9. 2019Svatý Václave, vévodo české země
Svatý Václave
vévodo České země
kněže náš
pros za ny Boha
svatého Ducha
Kyrieleison
Nebeské toť dvorstvo krásné
blaze tomu ktož tam pójde
život věčný
oheň jasný
svatého Ducha
Kyrieleison
Pomoci tvé žádámy
smiluj se nad námi
utěš smutné
odžeň vše zlé
Svatý Václave
Kyrieleison
Většina z nás asi ví o existenci tohoto chorálu, ale - napadlo Tě někdy, můj milý čtenáři, že tento dávný český kníže se musel už mnohokrát obrátit v hrobě? Kolikrát jen se jeho jméno stalo štítem pro nejrůznější aktivity? Dny svatováclavského piva. Svatováclavská kancelář v Cimrmanově Blaníku. Sejdeme se pod ocasem (koně sochy sv. Václava) v Praze. Svatováclavská orlice aneb kolaborace a protektorát. Svatováclavská koruna. Cimrmanovo České nebe. A ještě mnoho a mnoho jiných - určitě bys ve spolupráci se strejdou Googlem na nějaké další přišel, viď?
Nuž tedy - až budeš 28. září slavit jeho jmeniny, říkej si, že pochopit všechny souvislosti, které se s jeho jménem spojují, dá zabrat. Ale neboj se to alespoň zkusit.
4. 9. 2019„Vy stiskněte tlačítko, my zařídíme vše ostatní."
Také fotíte jak o život a na Instagramu Vaše fotky zabírají polovinu kapacity serveru?
Tak to je škoda, že jste se nepotkali s panem Georgem Eastmanem. Proč? Inu - protože 4. září právě před 131 roky získal patent na dřevěnou bedýnku s čočkou, která umožnila fotografii stát se aktivitou (skoro) pro každého.
Tak až budete vytvářet další selfíčko, klidně zarecitujte jeho slova: "Světlo dělá fotografii. Osvojte si světlo. Obdivujte ho. Milujte ho. Ale nad to všechno - poznejte světlo. Poznejte ho, jak nejvíc můžete, a poznáte klíč k fotografii."
Zdroje:
https://ethw.org/w/images/9/95/Kodak3.png
https://cs.wikipedia.org/wiki/George_Eastman#/media/Soubor:George_Eastman_(F._Church_1890).jpg
