Pierre Simon de Laplace francouzský matematik, fyzik, astronom, polotik narozen  28.3.1749 zemřel  5.3.1827

Pocházel z Normandie, kde studoval jazyky, literaturu, umění, matematiku a astronomii. Roku 1766 přijel do Paříže, kde za přispění známého francouzského matematika a filozofa d´Alemberta (1717-1783) získal místo profesora na dělostřelecké škole. Po Velké francouzské revoluci se aktivně zúčastnil reorganizace vzdělávacího systému a zastával nejrůznější funkce, byl například ministrem vnitra. Ani přes společensky vypjatou situaci revoluční a protirevoluční Francie nikdy nepřerušil svou vědeckou činnost.

Odborná Laplaceova činnost byla velmi rozmanitá. Významně zasáhl do nebeské mechaniky, matematické analýzy a teorie pravděpodobnosti. V roce 1796 vydal dílo Exposition du systeme du monde (Výklad systému světa), v němž vyslovuje hypotézu o nebulární teorii vzniku planet, kterou již před ním nezávisle vyslovili roku 1734 švédský přírodovědec E. Swedenborg (1688-1772) a roku 1755 německý filozof I. Kant. Tato hypotéza měla velký vliv na další vývoj představy o složení Země a způsobila, že v geologii 19. století převládl názor, že jádro Země je žhavé a tekuté. Pětidílná Méchanique céleste (Nebeská mechanika) z let 1799-1825 završila dosavadní zkoumání tvaru Země, teorie pohybu Měsíce, problému tří těles a poruch pohybů planet.

V matematice se Laplace zabýval především teorií parciálních diferenciálních rovnic a teorií pravděpodobnosti. Podrobně studoval rovnici ve tvaru , která je dnes běžně nazývána Laplaceovou rovnicí a vyskytuje se v mnoha oblastech fyziky a techniky, např. v hydrodynamice a v teorii potenciálu: výraz je tzv. Laplaceův operátor. V teorii pravděpodobnosti Laplace systematicky rozvíjel výsledky francouzských matematiků B. Pascala (1623-1662) a P. Fermata (1601-1665) a švýcarských matematiků Bernoulliů; zdokonalil důkazové metody a odvodil důležitou limitní větu, která dnes nese jeho jméno. Laplace zavedl i tzv. vytvořující funkce a studoval integrální transformaci, která hraje zásadní roli v řadě zejména technických aplikací (Laplaceova transformace). Zdokonalil rovněž teorii chyb a položil základy teorie menších čtverců. Teorie pravděpodobnosti byla jakožto řádná věda založena právě v dílech Laplaceových.