Paleta inteligence nese desítky barev a stovky odstínů. Ten, kdo nad jiné vyniká ve fyzice či v hudbě a za svůj přínos získá celosvětové uznání, může za jistých okolností působit na své okolí jako naprostý idiot.

Inteligence je mnohotvárný a poněkud nejasný pojem. Vždyť se ani významní odborníci přesně neshodnou na jeho výkladu. Pokud bychom vedle sebe posatvili dvacet psychologů, pravděpodobně dostaneme dvacet různých definic inteligence. Tutot nejistotu snad přece jen rozptýlí konstatování psychologa Petra Goldmanna, která zní srozumitelně:"Inteligence je schopnost řešit problémy a přizpůsobovat se změnám." Podle jedné z moderních teorií je inteligence všeobjímající vlastnost, která by měla hnízdit v jediné oblasti mozku. Výzkumnická škola, kterou na úsvitu minulého století rozvinul anglický psycholog Charles Spearman, jí říká "general intelligence". To, co dostalo označení "G" , prý pracuje kdesi ve spodní části čelního mozkového laloku.

Kdo chce vědět víc, nechť dvěma prsty citlivě stiskne kořen svého nosu. Možná ucítí jakési inteligenční jiskření, k němuž by mělo docházet zhruba nad tímto místem, několik centimetrů pod lebeční kostí.

Kolik je inteligencí?

Někteří vědci nás přesvědčují, že u výkonnějších lidí naměřili právě v oblasti čelního mozkového laloku zvýšenou aktivitu. Jiní experti se je snaží usvědčit z omylu. Tvrdí, že sídlo lidských duševních schopností nelze umístit do jediného místa, stejně jako že inteligence lidí není jedna, neboť každý z nás má k dispozici hned několik jejích druhů.

Lidé ve společenstvívh jen málo dotčených civilizac považují takový výklad za zcela přirozený. Například v Keni jedné z inteligencí už po staletí říkají "paro". To je paktické myšlení. "Rieko" pak je vzdělání a objem znalostí, "luoro" obratnost ve společenském kontaktu a "winjo" označuje komunikační schopnosti a porozumění jazyku.

Profesor Howard Gardner z Harvardovy university ve Spojených státech torpédoval myšlenku jedinéé inteligence na začátku osmdesátých let. Podle něj je potřeba rozlišit alespoň sedm různých druhů: slovní, logicko -početní, hudební, pohybovou, prostorovou, porozumění mezilidských vztahům a porozumění vlastním emocím.

Značný rozruch v odborných kruzích způsobil zejména "objev" takzvané emoční inteligence (EI) amerického psychologa Daniela Colemana. Ten ji definoval jako schopnost člověka uvědomit si a ovládat svoje pocity.. A zároveň porozumět pocitům druhých a účinně na ně působit.

"Emoční inteligence je vlastně jen nový název pro sociální inteligenci, která řeší mezilidské vztahy," vysvětluje Petr Goldmann. "Nepostihuje tedy nějaké akademické úlohy, ale mezilidské situace, jejichž řešení by mělo přinést prospěch oběma stranám."

Testy jako zábava

Žijeme v době, která si dala úspěch do štítu a je posedlá soutěžením. Dereme se o vše - o setiny vteřiny, koláče sledovanosti, o zisk a samozřejmě i o to, kdo je inteligentnější. I proto byly možná vynalezeny testy, kterými lze změřit náš inteligenční kvocient, tedy IQ. Přesněji, úplně na začátku vznikly spíš jako dobře placená zábava na straně jedné a jako nástroj pedagogického experimentu na straně druhé.

Za pionýra éry inteligence volné soutěže je považován Darwinův bratranec Francis Galton. Už na konci devatenáctého století v londýnském muzeu v South Kensingtonu provozoval za tučný úplatek službu měření inteligence. K dnešnímu testování však bylo od příjemného povyražení stejně daleko jako od parního stroje k atomovému reaktoru.Měření našlo na začátku m inulého století živý ohlas ve Spojených státech, které dnes představují světovou velmoc ve zkoumání fenoménu inteligence. Výzkum testování rozvíjel zejména tým profesora Lewisw Termana na Standfordově univerzitě.

Dnes se k měření IQ používá v pořadí už čtvrtá verze tkzvané Standford-Binetovy stupnice, která navazuje na koncepci francouzských a amerických "praotců". Má řadu menších "subtestů", které míří na naše verbální a kvantitativní schopnosti , figurální myšlení, představivost a krátkodobou paměť.

Radikální kritici o IQ testech tvrdí, že nejsou ničím víc než měřítkem toho, jak je ten či onen člověk schopen zvládnout IQ test. O celé osobnosti a  jejích skutečných schopnostech podle nich nevypovídají takřka nic. Fakt je, že i střízliví stoupenci testování připouštějí, že IQ je relativní hodnota, která nabízí srovnání úspěšných s méně zdatnými v určitém, poměrně úzce vymezeném okruhu otázek. Má-li někdo například IQ 135, je považován za velice inteligentního. Psycholog Goldman však takové zjednodušení odmítá: "IQ 135 je jen číslo, které nic nevypovídá o schopnostech řešit životní problémy. Ten, kdo si s nimi poradí, je skutečně inteligentní - na rozdíl od člověka, který sice brilantně řeší akademické úkoly, ale v životě je naprosto neschopný."

Jak je to v praxi?

Dopad inteligence v běžném životě zatím moderní věda není schopná přesně vystopovat. Jedno je však téměř jisté. Ten, kdo odsáhne vynikajících výsledků při měření IQ a disponuje skvělým exaktním myšlením, má reálnou naději vyniknout jako programátor či matematik. Vůbec to však nemusí platiti v jiných oborech. Například na manžerských postech rozhoduje podle všeho především hloubka sociálního intelektu. Stručně řečeno, šéf s IQ 150 nemá úspěch zaručený. "Může se totiž uázat, že v praxi je velice zakřiknutý a třeba i zcela neschopný," říká doktor Goldamnn. K profesionálnímu úspěchu je potřeba přidat i pevnou vůli, motivaci a další důležité vlastnosti.

A co další stránky našeho života? Má inteligence vliv třeba i na harmonii v manželských vztazích? "Je-li jeden z partnerů nadprůměrně inteligentní a druhý naopak podprůměrný, nemusí to přinášet nesrovnalosti," říká psycholožka a lékařka Erika Matějková. Potíže však podle jejího názoru způsobují některá nestandardní řešení životních situací, k nimž mají mimořádně inteligentní lidé sklony. "Skvělý vědec mluví o duševním rozvoji rodiny, zatímco manželka od něho očekává finanční zabezpečení jejich tří dětí," nabízí příklad doktorka Matějková. Že by si však atomový fyzik nutně nevážil své ženy prodavačky, nemusí být pravidlem. "Může na ní oceňovat to, jak si dovede poradit v běžných životních situacích, které on nezvládne tak dobře," dodává Matějková.

Mozek nemá zahálet

Vliv na inteligenci má prostředí, v němž se člověk vyvíjí. Určitou roli hraje i kvalita stravy. Lidský mozek je něco jako automobil, který potřebuje hodnotné palivo.

Naproti tomu nervozita duševní výkon podstatně snižuje. Stejně jako nadváha či nadměrné pití alkoholu. "Alkohol likviduje mozkové buňky," říká psychiatr Karel Nešpor a dodává, že mozku škodí i takzvané budivé látky, tedy pervitin a extáze. Vedle varování však Nešpor nabízí i návod, jak udržovat mozek v bystrosti. Pomůže tomu výživa s dostatkem vitamínu B. A také náležitý trénink. "Mozek bychom měli procvičovat střední mírou zátěže a měli bychom střídat různé činnnosti," radí psychiatr Nešpor. Za vhodné považuje třeba luštění křížovek, četbu odborné literatury, studium, učení se cizím jazykům. "Takové činnosti podporují vzájemnou komunikaci mozkových buněk," tvrdí Nešpor., což je podle jeho slov prospěšné:" Mozkové buňky génia a debila nevypadají příliš odlišně. Ale u génia jsou spoje mezi těmito buňkami daleko četnější a rafinovanější."

Vrozený inteligenční potenciál lze rozvíjet a ke stáří alespoň udržovat. Pro jeho růst jsou důležité zejména první kroky po narození. Proto je nutné uspokojovat citové potřeby dítěte. "Je to jako na zahrádce," dává příklad psychiatr Nešpor. "Sice nezměníte složení půdy, ale vhodnou péčí ovlivníte, jak zdravé rostlinky na záhonku vyrostou."